TVRDÍME, ŽE MOC JE (STÁLE) VÍC NEŽ PRÁVO

Hledání pravdy nikdy nekončí. Kritické myšlení a poznání zpřesňuje poznání skutečnosti.

Názory silnějších jsou vydávány za konečnou pravdu. Bojíme se hledat pravdu, hrozba odvetou paralyzuje.

Řešením je mít více úhlů pohledu na tvrzení / názory a kolektivním pohledem poznat, která pravda se jak ohýbá a vtlouká lidem do hlav … jinými slovy “komu lhaní prospívá”?

Svoboda bez odpovědnosti a hranic vede ke zneužívání svobody – omezování ostatních. Čím více jsou lidé zbavováni svobody, tím snadněji je lze obelhat, okrádat. Smyčka se utahuje…

Oponenti jsou mediálně tlačeni do kouta a jsou všemožně omezováni, aby jejich názory nebyly vnímány širokou veřejností a odborníky.

Marné snahy o objektivní dialog pouze konzervují bezvýsledný stav – obvykle následovaný likvidací oponentů po morální, ekonomické i fyzické rovině. Zůstávají pouze poslušní “ovčané” bez možnosti seberealizace a převzetí spolu-odpovědnosti za stát.

Demokracie stojí na dialogu. Není-li dovolen dialog, nejde o demokracii.

Kvalitní tvůrčí dialog vede k řešením a rozvoji společnosti.

Občanskou povinností je dožadovat se plnění Ústavy ČR, v níž je hlas lidu rozhodující. Konkrétně:

Hlava první,  základní ustanovení, článek 2

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.

V případě jejího nedodržování pak volat původce vzniklé situace k odpovědnosti všemi demokratickými prostředky. Soudní moc musí být nestranná – jinak se nejedná o demokratickou zemi.

Smyslem spravedlnosti (soudů) je garantovat dobré vztahy ve společnosti a umožnit správnou redistribuci zdrojů. Je podivné, že jsou vztahy mezi lidmi napjaté.

Žijeme ve společnosti rozdělené postavením lidí a vlastnictvím jednotlivých skupin obyvatel. Soudy dnes umožňují výklad spravedlnosti z pozice síly, nikoliv práva. Prakticky tedy žijeme v kastovním / elitářském systému – nejedná se tedy o sounáležitost napříč společností.

Kde se ocitne soudní moc poté, až zoufalí občané vezmou spravedlnost do vlastních rukou? Jaké právo uplatňujeme, takové se nám navrátí – nelze utéct před vlastním stínem.

Finanční systém již není spojen s reálnou ekonomikou. Jsou popřeny principy kapitalismu. Skončila férová soutěž inovací, výroby, obchodu a služeb.

Nadnárodní finanční instituce ovládají celé produktové řetězce, vytvářejí stále větší seskupení, stále větší zisk – zatímco nejmenší přínos / zisk mají tvůrci skutečných hodnot – občané. 

Politici provázaní s finančním systémem bez skrupulí znehodnocují lidem jejich celoživotní úspory státními zásahy, aby je následně mohli zachraňovat “kvantitativním uvolňováním” – geniálně vymyšlená metodika, jak všechny občany okrást ve jménu státu. Kdo na tom ale nejvíce vydělá a kdo tratí?

Politika je proces a metoda rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Jakési promítání vůle a představ občanů o správě věcí společných. Cílem politiky je vytváření podmínek pro šťastný a naplněný život pro slušné a poctivé občany.

Je to tak ve skutečnosti a kdo má z politiky opravdu profit? A proč nikdo nepracuje na inovaci politického systému? Nebylo by lepší upřednostnit zdravý rozum a citlivou spolu-tvorbu?

Hlavní smysl současného politického systému je dostat z občanů maximum energie, výkonu a peněz, a skrýt to za vzletná slova o demokracii a humanismu. Do kdy budeme čekat, až se hodnoty, deklarované shora dolů, budou jednou podobat jen příkazům a zákazům? A není už pozdě?

Podívejme se na složení obyvatelstva: kdo z čeho žije. Podívejme se na výzkumy, čím lze lidi nejlépe ovládat. Pak lze jednoduše pochopit, proč každá vláda – skupina politických stran a hnutí chce mít co nejvíce lidí a hospodářských subjektů závislých na státu. Je to totiž pevná voličská základna.

Proč jsou státní zásahy a dotace do ekonomiky, regulace, zásahy do hospodářství směřovány selektivně jen “někomu”? Nabízí se tím myšlenka státního kapitalismu – tedy ovládání lidí skrze peníze. Celá hra není tedy nic víc, než boj o koryta – vznešeně tomu říkejme rozpočet státu.

Tím nejdůležitějším je mít před volbami dostatečnou politickou moc na to, abych nějakou tu stovku přihrál do kapsy nepozornému voliči. Neustále rostoucí zadlužení státu tak ale není již jen odpovědností politiků, nýbrž všech občanů – které ve výsledku zaplatí naše děti.

VŠICHNI CHTĚJÍ NAŠE DOBRO.
MUSÍME SI HO PROTO DOBŘE CHRÁNIT.